Prečo som sa v skautingu sklamala

16. února 2016 v 21:57 | Ari |  Dear Diary
(Skutočný príbeh, skutočné dievča. Svet skautingu, ktorý nie je taký, ako si svet myslí. Nazrite do zranenej duše osudom skúšanej pubertiačky. To, čo tu nájdete vás ohromí. Aký je skautský život a prečo som sa v skatingu sklamala. Na plátnach kín už v júni 2016.)


Nikdy som sa na blogu ani v osobnom živote netajila tým, že som skautka. Naopak, často som to považovala za výsadu, privilégium, niečo, čím som sa mohla chváliť a aj neskôr, keď už som trochu "dospela" tak to bolo niečo, čím som sa mohla chváliť, lebo som u toho aj vytrvala, zatiaľ čo mnoho mojich spolužiakov a známych skauting vyskúšalo a pomerne rýchlo aj od toho odpadlo. Vtedy to bola skôr detská prelietavosť, ale dnes, keď nad tým rozmýšlam, hovorím si, prečo vlastne vytrvávam?

Aby som nezačala tak zhurta, rada by som na začiatok objasnila, čo to skauting vlastne je. Ako s termínom je so skautingom oboznámený takmer každý, ale premnoho ľudí si skautov predstavuje ako tých typických amerických šialencov v uniformách, ktorý sa naháňajú za odznakmi, pričom skauting je v podstate o inom, hoci sa nájdu aj takéto prípady, alebo ich presné opaky (ja).
Na Slovensku fungujú dve veľké skautské organizácie a to Slovenský skauting a ešte jedny, ale neviem ako sa volajú a sú divný.
U nás to funguje tak, že je nejaký okres, v ktorom sú skautské zbory. Tie sa skladajú z oddielov, väčšinou dievčenských a chlapčenských. V každom oddiely je niekoľko družín, po približne 8 ľuďoch, ktoré vedie radca, zvyčajne dvaja.
A práve družina je prvý celok, s ktorým sa skautské dieťa stretáva. Zvyčajne sa táto družina stretáva raz za týždeň, ale so zvyšujúcim vekom jej členov sa táto pravidelnosť môže nalomiť, lebo z detí sa stanú radcovia a majú svoje vlastné družiny, ktorým sa venujú.
Čo sa vekového odlíšenia týka, existuje viac "stupňov", ktoré sa odlišujú farbou lemu na šatke. Najprv sú vĺčatá, so žltým lemom, a to vo veku asi 7-12 rokov. Potom nasledujú skauti so zeleným lemom, ktorý majú 12-15, roveri, červený, 15-25? a old skauti.
Samozrejme, toto sa môže rôzne variovať, lebo už som stretla 10-ročné dieťa so skautskou šatkou a tak ďalej.
Takže, asi takto to chodí.


Ja som začala na skaut chodiť, keď som mala sedem rokov a bolo to asi tým štýlom, že som bola v družine, nabehli tam moje radkyne a povedali, že čau decká, kto chce chodiť na skaut a odviedli si nás do klubovne, ktorú sme mali v suteréne školy. A to bolo celé.
Potom neskôr sa konal aj nábor, vtedy sa k nám pár ľudí pridalo, ale nevydržalo im to zväčša dlho.
Spočiatku som chodila na družinovky, kde nás nebolo veľa. Bola tam mojej radkyne príbuzná a pár jej spolužiačok, o rok starších odo mňa a ja. Samozrejme, ony sa poznali, ja s nimi nie, ale nejako to fungovalo.
Nedokážem povedať, čo vtedy pre mňa znamenal skauting, lebo, popravde, moc si na to obdobie nepamätám, ale fungovalo to asi tým štýlom, že som bola v kolektíve, kde ma akceptovali (bola som príšerné decko, sama by som to so sebou nevydržala dnes a vtedy mali moje radkyne možno 14, takže majú môj obdiv) a ja som bola spokojná, lebo moje emocionálne, sociálne a seberealizačné potreby neboli na takej úrovni, ako sú teraz a ja som nemala v tride veľa kamarátov, takže som bola vrcholne spokojná.
Keď prišli prvé závany puberty tak môj vzťah k skautingu trochu ochladol a ja som sa radšej flákala s kvázy "kamarátkami", ale nezanevrela som naň úplne a stále som sa viac-menej účastnila akcií, hoci som si k nim nikdy nespravila veľký vzťah, lebo ako úplne malú ma na ne nechceli brať a ja som si, zvlášť na leto v čase tábora, našla niečo lepšie. A tábory ma dodnes neberú, som tam skôr z povinnosti.
Potom prišli zatiaľ posledné dve fázy môjho skautského života. Táto prišla zhruba keď som mala trinásť a začali našu družinu zapájať aj do práce pre vyššie dobro, lebo sme sa radili skôr k starším, ako k našim chlapčenským rovesníkom, lebo chalani holt dospievajú pomalšie. Vtedy som bola brutálne namotivovaná a možnosť robiť program som brala všetkými desiatimi, podobne ako prvé celoslovenské akcie, ktoré som predtým nezažívala. Rovnako som túžila ísť na radcovský kurz, aby som sa aj ja mohla stať radcom a založiť si družinu. Jediné, čo nám vtedy bránilo bola neustále posúvajúca sa veková hranica.
Potom sa to konečne podarilo, dosiahli sme správneho veku a vybrali sme sa na radcák. A pre mňa to bola moja najhoršia skautská skúsenosť, čo hovorievam do dnes a každému. Nesadla som si s ľuďmi ani s programom, skrátka ma to nezobralo, lebo som si uvedomila, že som inde ako týto ľudia. A vtedy som si zároveň uvedomila, že netúžim ani po družine a postupne som dospievala k záveru, či sa chcem vôbec nejako angažovať a postupne som si začala uvedomovať, že si nemám s ľuďmi v mojom zbore čo povedať a že skauting mi už nijako nepomáha v napredovaní a nespĺňa moje emocionálne potreby. Nemám si s tými ľuďmi čo povedať. Banda idiotov.


Aby som skautingu nekrivdila, nemôžem nepovedať, že mi mnoho dal. Keď som bola mála, tak som mala okolo seba kolektív, ktorý som potrebovala, mala som nejaké "kamarátky" a mohla som sa hrať, čo bolo všetko, čo som v tej dobe potrebovala. Skauting nepochybne prispel aj k formovaniu mojej osobnosti a vďaka nemu som sa zdokonalila vo veciach ako sú spolupráca, komunikácia s ľuďmi a určité formy manuálnej práce, lebo to boli veci, s ktorými som neprichádzala bežne do styku, už len ten kontakt s ľuďmi ako takými. Predsa, ako často sa normálny človek dostane do situácie, že musí riešiť problém s úplne cudzími ľuďmi rôznych vekových kategórií a v "ideálnom" prípade aj rôznych národností a jazykov?
A tiež sú tu zážitky. Prišla som vďaka skautingu do rôznych kútov Slovenska, spoznala hromadu fajn ľudí a zažila som niekoľko super vecí. Vydriapala som sa na pár kopco, strávila pár nocí v stane, či pod širákom, cestovala rôznymi dopravnými prostriedkami, či som si zažila romantickú atmošku u ohňa. Predsa len, slávnostné ohne majú svoje nezameniteľné čaro. A takto by som mohla pokračovať dlho, lebo skauting mi dal veľa, čo nepopieram a som vďačná za to, čo som dostala do ďalšieho života.

Ale ani to nezmení fakt, že som sa v skautingu sklamala. Stále je tam pár svetlých momentov, ale dnes mi už nestačí pár random ľudí s ktorými sa môžem hrať. Chcela by som sa aj naďalej posúvať v svojich zručnostiach a prekonávať samu seba, ale nie v neustále v tom zmysle, že sa budeme trepať na vyčerpávajúci výlet, aby sme si vypočuli dojemnú reč na vrchole kopca. Tohto som si už zažila plno a postupne sa mi to začalo znechucovať, podobne, ako sa mi začali znechucovať aj ľudia okolo mňa.
Uvedomila som si, že som odlišná ako oni a tak mi skauting neposkytuje tú satisfakciu ako im. Nedokážem sa smiať päťdesiat krát na tom istom vtipe. A teraz hovorím o reálnej situácii, ktorú som si prežila. Radšej som si odišla čítať.
Taktiež nemám chuť ísť s vami na tajňáša do mesta, keď všetky deti spia. Ďakujem, neprosím. A kto potom musí ťahať celý program sám, zatiaľ čo vy sa flákate? Prečo ja mám trpieť, keď vy netúžite po tom zážitku, len zato že ste lenivý a ja nemám na výber a musím zostať s vami, lebo tú svoju skupinu na túto aktivitu proste potrebujem?
Skrátka, neposkytuje mi to to, čo som čakala. V istom bode som pocítila, že proste v nejakom smere nezapadám a od tej doby sa ma to drží.
Nedokážem sa prispôsobiť a vlastne ani nechcem. Odlišujem sa v toľkých veciach, že už by to ani nemalo zmysel. Kde je chyba? Vo mne, či v skautingu? Prečo ma skauting sklamal?


Áno, sklamal ma. Nechápem, prečo to musí byť tak, ako to je, aspoň u nás v zbore. Vždy, keď som sa vytrhla z jeho okov a strávila som čas s iným zborom, tak som sa bavila a mala som oveľa lepší zážitok, ako by som mala držiac s mojím zborom. Ale chyba nie je v nich, lebo môj zbor nie je jediný, lepia sa naň ďalší. Naopak, takých ľudí, ktorí mi niečo v skautingu dávajú je málo a to ma zarmucuje, lebo akokoľvek sa budem snažiť, tak vždy to už bude rovnako. A tak mi nezostáva iné, ako sa postupne odlučovať. Načo sa trápiť, keď mi každý styk s mojím zborom vháňa slzy do očí a potrebu utiecť, podla možnosti čo najďalej?

Som rada, že mám takúto prípravu do života, bola to zábava, ale odchádzam sklamaná a to je mi ľúto.
(?)
____________________________________________________________________________
Dodatok pre odvážlivcov a tých, ktorý vydržali až do konca:
Ospravedlňujem sa za prehnané používanie slova sklamanie a jeho najrôznejších tvarov, ale iné synonymum sa mi nehodilo do konceptu a preto som sa rozhodla oželieť umelecký dojem, pred dojmom pocitovým. Tento článok som mala v mysli už dlho a je to zlepenec veľkej hromady myšlienok, ktoré sa mi tlačia von všetky naraz, čo spôsobilo motanicu, ktorú vidíte pred sebou s kopou preklepov, ktoré ani nejdem opravovať, lebo viem, že keby som sa opäť pustila do čítania článku, tak by mi napadlo mnoho ďalších dojmov a vzniklo by niečo ešte neprehľadnejšie a nepochybne dlhšie, prípadne by som článok celý prepísala, ale nateraz ho chcem nechať v tomto surovom stave, v akom je, lebo je to niečo, čo som zo seba chcela odstať už dlho a hoci sa svojimi negatívnymi pocitmi netajím ani v skautských kruhoch, zotrávavm tam už len z pocitu, že sa to odo mňa očakáva a pred mojím zborom by som sa neodvážila povedať im to takto do očí, lebo títo ľudia, hoci si najmä staršiny vážim, za to, čo mi dali, by to skrátka nevzali tak, ako by som to chcela a tak si to radšej podržím tu, skrytá za internetom, ale v stave takom, v akom to cítim.
A prečo som to vložila k tejto téme týždňa? Lebo práve toto sklamanie ma často viedlo k otázke, aká je moja cena v skautingu a rovnako aj aká je moja cena v živote.



 


Komentáře

1 S. S. | E-mail | Web | 17. února 2016 v 8:27 | Reagovat

Zajímavý článek. Myslím si, že není chyba ve skautingu. Možná je chyba v lidech.

2 sw sw | Web | 17. února 2016 v 16:58 | Reagovat

[1]: Mám téměř identické zkušenosti. Dnes už to beru s nadhledem, dřív jsem kvůli tomu dost probrečela. Ráda vzpomínám na to dobré. Ale taky naprosto s klidem mluvím o všem špatném.

3 Gauri Gauri | E-mail | Web | 10. března 2016 v 16:03 | Reagovat

Tohle je dobrý článek. :-) Taky jsem chodila do skautu a taky mě to hodně zklamalo. Hlavně na konci. Když jsem byla malá holka, tak jsem byla nadšená. Přesně, jak píšeš, atmosféra u slavnostních ohňů, škrábání se na kopce. Tábory jsem ale na rozdíl od Tebe milovala.
Skauting jako takový je bezva, ale nemohla bych ho dělat pořád.
Hodně mě zklamalo vedení. Opravdu hodně, hodně, hodně moc. A taky parta. Úplně se nám rozpadla. To mě hodně mrzí.
Víš, co se říká? "Nebreč proto, že to končí. Buď ráda, že se to stalo."
Přijde zase něco nového, uvidíš. :)

4 Nappy Nappy | E-mail | Web | 10. března 2016 v 16:21 | Reagovat

Zajímavě napsané. Článek mě vlastně vyprovokoval k tomu, abych zapřemýšlel, proč jsem já odešel z družiny.
Možná to je na delší diskuzi, ale záleží na mnoha faktorech. Když jedeš poprvé na tábor, je to pro tebe něco odlišného, než když jedeš po desátý. Když jedeš na dovolenou, na to stejné místo, 10x po sobě, tak co myslíš? Taky tě to omrzí. Je to asi hodně o pocitech, proto možná výměna členů bývá zhruba 80%, ale někdo se přeci jen udrží :)

5 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 10. března 2016 v 16:31 | Reagovat

Takže jestli jsem to pochopila je to především v lidech se kterými sis nepadla do noty? Jistě, skauting jako takový tomu může neblaze nahrávat do karet.
Nemá cenu tam zůstávat, ty lidi nezměníš, jedině, že bys změnila skupinu, ale nevím, jak je to obtížné.

Mám pocit, že skautingu jako takového se vzdávat nechceš. Na druhou stranu, kdybys na nějaký čas od něj upustila, možná by to nebylo ke škodě.

Jak jsi sama psala, už máš jiné požadavky, chceš něčeho dosáhnout a víš, že v tomto prostředí se ti to nedaří. Zkus si s tím pobojovat a odejít... vrátit by se bylo těžké, ale ne nemožné. A třeba by ti to ani potom už nechybělo. Během života se neustále  vyvíjíme, nejde zůstávat celý život na jednom místě.

6 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 10. března 2016 v 16:45 | Reagovat

Kdyby si všichni odnesli ze skautingu alespoň to, co popisuješ, tak hurá..:)

Třeba nepřišla ve správný čas ta správná výzva?:)

Standa by si za ten titulek na titulce zasloužil vytahat za uši :)

7 Ta z Krabičky Ta z Krabičky | Web | 10. března 2016 v 17:35 | Reagovat

Trochu mě mrazí z toho, když tu čtu o něčem, čím jsem si sama prošla. Skautování odmalička, kdy jsem jen potřebovala partu kamarádů, byla ráda za tu společnost, za bytí mezi lidmi. Už tehdy jsem ale byla dítě zažrané do dobrodružných knížek a zklamání přicházelo po lžicích. Ze skauta mám hezké zážitky, pár. Po víc než deseti letech...

Když jsem byla poprvé na lesním kurzu, na němž jsem se mohla sejít s lidmi stejného věku, porůznu z celé republiky, bylo to zklamání asi největší. Do takových akcí většinou člověk jde s podivnou nadějí, že teď možná.. Teď snad už možná najde ty lidi. Ty lidi, se kterými zapadne, kteří budou jako on, jen do té míry, která je příjemná. Nebylo to příjemných deset dní. Lidé, kteří jsou jako kdokoliv, koho člověk potká na ulici. Pod záštitou organizace, která už asi do sebe nemá to, co dřív.

Asi je problém se mnou. Nezapadnu, ve skautu, jinde... Ráda bych ti řekla, že takové věci se dějí, že ty najdeš místo, že ty najdeš něco, co ti otevře nové obzory. Od někoho jako jsem já by to ale byla značně pokrytecká premisa.  I tak, hodně štěstí. Hlavně v té schopnosti vidět pěkné věci i tam, kde už na první pozlátko sedl prach.

8 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 10. března 2016 v 18:14 | Reagovat

Tady u nás asi skaut také existuje (teda určitě), ale já nic bližšího nevím. Vím, že mojí dcerku učil učitel, který ze skauta odešel (kdo ví, z jakého důvodu), ale tak nějak si ponechal to nejlepší :-)
Ten smysl pro dobrodružství, to poznávání nového...
Vybral si pár dětí ze školy a začal s nimi pořádat výpravy.
Tak nějak na vlastní pěst a na vlastní triko. A na naší zodpovědnost.
A vzhledem k tomu, že se mým dětem může stát cokoliv, při pobíhání po městě, při víkendech a prázdninách u babičky a pořád na mojí zodpovědnost, je mi to fuk.
Hlavně, že se smrádci něco pořádného naučí, poznat stromy a trávy, rozdělat oheň, naštípat dříví a teď už i tu péči o mladší...
Základ je ze skautingu, jen mnohem méně svázaný pravidly :-)
Pan učitel už půjde do důchodu a zdravotně už to taky není ideální. Letos je to možná naposled, co pojedou moje děti na tábor, co si užijí pár víkendových výprav a pár her.

9 Hanka Hanka | Web | 10. března 2016 v 18:57 | Reagovat

Do skauta jsem chodila dlouho, tedy dokud mě ti idioti nezačali šikanovat.

10 hedd hedd | Web | 10. března 2016 v 19:10 | Reagovat

Není to sice o skautu, ale nakoplas mě k napsání článku, který jsem dlouho odkládala (http://hedd.blog.cz/1603/proc-oddil)

O skautech vím docela prd, ale myslím,že je to všechno o lidech.. Ale aspoň ěco sis z něj odnesla, kdyby si toto odnesli všichni... :-)

11 Mirielka Mirielka | Web | 10. března 2016 v 19:18 | Reagovat

Skaut jako takový jsem nezažila, a ani nikdy do klasického skautu nechtěla. Nějak mi vždycky vadilo, že je až moc svázán pravidly. A když jsme se někde se skauty s naším turistickým oddílem potkali, tak jsem ze skautů měla zvláštní pocit - o přírodě věděli pramálo, dělali v lese bordel a hluk a když odešli, tak po nich zůstal akorát nepořádek a mně v srdci smutek... Netvrdím, že všechny oddíly jsou špatné, to vůbec ne, ale je to hodně moc o lidech, tak jako každý kolektiv a každá skupinová činnost. A skoro nic nevydrží věčně, takže je super uchovat si ty skvělé zážitky a mít radost z toho, že jsi to mohla zažít :-)

12 Illumináti Illumináti | Web | 10. března 2016 v 19:25 | Reagovat

wow
                        such skauting
          much hejt
                           so komunita
                   8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-) 8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-) 8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-) 8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-) 8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-) 8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-) 8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-) 8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-) 8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-)8-)  8-)  8-)  8-)

13 ..světluška :D ..světluška :D | 10. března 2016 v 19:43 | Reagovat

Možná tím, že sedíš u PC a píšeš si anonymně deníček na netu s anglickými názvy..
Možná to o tvém skautství něco vypovídá.

Myšlenka Skauta je dobrá, ale hlásí se tam lidi chodící jen za "kámoškama od vedle". Tak nějak se na tu myšlenku postupně zapomíná.

14 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 10. března 2016 v 20:19 | Reagovat

Já chodila do skauta od první třídy až do sedmé, přičemž pak jsem přestala, protože už nás v družině bylo málo, změnilo se vedení a já si nerozuměla s ním. (Ale svedla jsem to na školu, pochopitelně.) S lidmi ze skauta se normálně bavím, jsou to mí přátelé i jinak, znám se s nimi třeba od školky. Ale do skauta už bych se asi nevrátila, byť na tábory a tak mám mnoho krásných vzpomínek. Jenže i takových ne tak dobrých a prostě dneska už nejsem ta extrovertní dobrodružná holčička. Bojím se mravenců a brouků, mám ráda teplo a ne že bych si nerozuměla s lidmi, ale nevydržím s nimi celý den, natož celých čtrnáct dní.

Znala jsem lidi, kteří přestali chodit, protože se v pubertě změnili v pipky. Já ne. Nikdy jsem taková nebyla a pořád jsem spíš špinavá divoženka než barbína. Ale prostě už bych do skauta asi nešla, patří to k mému dětství, mé minulosti. :-)

15 Rena Rena | Web | 10. března 2016 v 20:36 | Reagovat

[13]: Co je špatného na tom psát si anonymně deník na netu s anglickými názvy? Je to její blog, jak bude vypadat a co do něj bude psát je její věc. Když se ti to nelíbí, tak ho přece nemusíš číst...

Mimochodem, taky mám se skautem špatné zkušenosti a dost nepříjemné vzpomínky. Bylo to taky hlavně celou komunitou a celkově špatným a zbytečně přísným vedením... nerada na tohle období vzpomínám. :D Úplně tě tedy chápu. Naštěstí je tu na světě spoustu jiných zábavných aktivit, který člověk může dělat. :)

16 ginger-blueberry ginger-blueberry | 10. března 2016 v 22:02 | Reagovat

Upřímně ? Ačkoliv jsem se do skupiny skautů (před tím jsem chodila do jiného oddílu) dala až ve svých 11 letech, vytvořila se nám naprosto skvělá parta. Mám naši družinu opravdu hrozně ráda a občas si říkám, že to, že jsem se dali dohromady relativně pozdě je možná dobře. Jezdím ráda na skautské akce a vídám se s jinými lidmi, které baví podobné věci jako mě. S vedením (nebo spíš jednou jeho částí) možná taky nemáme úplně nejlepší vztahy, ale dost věcí si občas děláme podle sebe a tak jsme v pohodě. Díky za to ;) (díky Pumám)
-B

17 Kiara Kiara | E-mail | Web | 10. března 2016 v 22:06 | Reagovat

Já si třeba nedokážu představit, co by ze mě bez skautu bylo. Myslím si, že jsi prostě schytala ten typ oddílu, co je vymýšlením programu už unavený a bere to spíš jako povinnost než jako nějaké vznešenější poslání, když to tak řeknu.
Jasně, jsou chvilky, kdy mě už všechno štve, nechce se mi nic dělat a mám chuť se na ten skaut vykašlat, protože mi nic nového nepřináší. Ale když jsem se začetla do jedné skautské knihy (Listy Jurovi), líbila se mi tam pasáž, kde bylo vlastně napsáno, že by bylo sobecké jenom brát a nic nedávat. Já už toho nabrala spoustu, když jsem byla světluška a skautka, teď jako rangers bych měla znovu předávat to, co jsem se naučila, mladším. Podílet se na formování povahy a charakteru dítěte je velká zodpovědnost, avšak úžasný pocit naplnění. Právě kvůli těm malým okamžikům, kdy vidíte, že to má cenu, mě nutí vytrvat.
Skauta z člověka neudělá chození na schůzky a ježdění na tábory. Člověk to musí cítit uvnitř sebe.
Samozřejmě, skauting mi poskytl spoustu zážitků. Upřímně, nejvtipnější zážitky mám z táborů. Raději pojedu na tábor než k moři na dovolenou.

18 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 10. března 2016 v 22:10 | Reagovat

Eštěže se mi tyhle podivný skupiny a organizace vyhnuli. Bych si tam kousala prsty nudou...

19 Selfish Platinum Selfish Platinum | E-mail | Web | 11. března 2016 v 8:44 | Reagovat

[12]: What are these extra weird comments all ´bout? It looks quite insane... Don´t u have anything else to do?
I guarantee this WON´T change the world.

20 Kerr Kerr | Web | 11. března 2016 v 9:53 | Reagovat

Jestli jsem z toho pochopila celou pointu, chodila si do skautu, bylo to v pohodě a pak jsi zjistila, že ty lidi jsou uplně debilní, a proto si z toho utvořila závěr že všichni skauti jsou banda debilů. Tleskám, tohle je teda pěkně omezenej pohled, to, že ti nesedla jedna skupinka lidí přece ještě neznamená, že jsou všichni stejní :D

21 Teresa Teresa | Web | 11. března 2016 v 10:48 | Reagovat

To, co nás naplňovalo dříve, neznamená, že nám bude dávat pozitivní pocity i za pár měsíců/let. To, že si s někým rozumíme, neznamená, že tomu tak bude navždy. Měníme se a tak to má být, to zapříčiní odlišnost od skupiny, ve které jsme a tak to člověka donutí zavřít dveře, aby mohl otevřít nové a poznal něco jiného v úrovni, kam patří teď :-)

22 Ari Ari | E-mail | Web | 11. března 2016 v 11:55 | Reagovat

[20]: Chcela som si dať čas a reagovať neskôr na všetky komentáre, ale tento ma dostal. Dovolím si zacitovať sama seba:
"Nechápem, prečo to musí byť tak, ako to je, aspoň u nás v zbore. Vždy, keď som sa vytrhla z jeho okov a strávila som čas s iným zborom, tak som sa bavila a mala som oveľa lepší zážitok, ako by som mala držiac s mojím zborom."

Dočítala si celý článok, alebo ho len prebehla očami a na základe titulku na hlavnej stránke blogu (vraždila by som zaň?
V článku som sa snažila povedať, čo mi skauting dal a prečo som sa v ňom sklamala, rozprávala som o svojej osobnej skúsenosti, nie o všeobecnej väčšine. To, že som usúdila, že ľudia, ktorými som na skaute obklopená ja je "banda idiotov" určite nehovorí, že všetci skauti sú idioti. To je to isté, akoby som na základe toho, že žijem na Slovensku a som obklopená Slovákmi, usúdila, že všetci ľudia na Zemi sú Slováci, čo je samozrejme blbosť.

Navyše, mnoho ľudí sem písalo, že má podobnú skúsenosť so skautom, takže tento názor nie je iba môj, ale zdieľajú ho viacerí.

[13]: Ehm, chcem sa spýtať, čo máš pod tým anglickým názvom na mysli? Myslíš Dear Diary? Čo to o mojom "skautstve"? Ó, áno, priznávam, mám rada angličtinu a píšem anonymne na internete, podobne ako ty, ja zlý skaut, och!

Nechápem, čo je na tom zle. Aj vo svojom živote kritizujem skauting, ale často sa nestretnem s pochopením, zvlášť u mojich rovesníkov a aj tak sa s mnohými vecami nič nerobí. Zato tu som sa stretla celkom s pochopením, česť výnimkám, a dozvedám sa, že nie som jediná, kto má so skautom aj negatívnu skúsenosť.

Ale inak som sa vždy považovala za dobrého skauta. Chodila som na akcie, na výpravy, na družinovky, aktívne som sa zapájala do programu, neskôr aj do jeho výroby a vždy som sa snažila vydržať a prekonávať sa a žiť s prírodou, nenechávať bordel a nebyť furt na mobile, narozdiel od mojich rovesníkov.
Ale ja som zlá, lebo si píšem blog. Wow, such, wow.

23 Cherrybumbum Cherrybumbum | Web | 11. března 2016 v 12:17 | Reagovat

[20]: Na tvůj komentář tu čekám celou dobu!! :D
Jinak mám z toho takový pocit, že haníš skauting jenom proto, že sis s pár lidmi nesedla. To se ti ale může stát v jakékoliv jiné aktivitě nebo skupině, a přesto to neznamená, že všichni tito lidé jsou blbci. Ale takhle to můžu vidět třeba jen já, která do skauta v životě nechodila. :)

24 Zlozana Zlozana | E-mail | Web | 11. března 2016 v 14:12 | Reagovat

Taky jsem skautka. Měla jsem krizový období, kdy jsem toho všeho chtěla nechat - občas mi úplně nesedla moje družina, moje vedoucí se ke mně nechovala úplně nejlíp. Nebylo to o skautingu, bylo to o lidech. Ale to období jsem překonala, už ani nevím jak, a teď je to super. Je mi 16, na rádcáku jsem nikdy nebyla, ale letos se chystám na čekatelky (snad je to u vás na Slovensku stejně). Víceméně vedu družinku malých holek se svojí kamarádkou a občas nám to skřípe, ale jinak jsme skvělý tým. Jsou tam stále věci, které mě štvou. Třeba že mě nepozvou na oddílovou poradu, přestože tvořím velkou část programu a hodně se podílím na chodu celého oddílu (nechci znít, že se vychloubám, že ze sebe dělám důležitou, ale prostě to tak je). Že občas všichni dělají akorát bordel a kraviny. Ale každá věc občas něčím naštve. Skauting je velká část mého života a doufám, že ještě dlouho bude.
Mrzí mě, že to u tebe dopadlo takhle. Ale věř, že je to o lidech, ne přímo  o skautingu. Když se kouknu na jiné oddíly v mém okolí, říkám si, že tam bych asi nevydržela. Já měla štěstí a narazila na ten správný oddíl.
Jinak musím říct, že mě neuvěřitelně pobouřil ten titulek na hlavní stránce blogu. "Je to banda idiotů". Z toho to zní, jako kdybys to říkala o všech skautech, ale takhle já tvůj článek vůbec nepochopila... Prostě mi ten titulek na blogu přijde dosti zavádějící (jelikož jsem prvně na tvůj blog šla kvůli tomu, abych ti vynadala, načež jsem si teda přečetla celý článek a zjistila, že to myslíš úplně jinak - pokud jsem tě správně pochopila).

25 Ari Ari | E-mail | Web | 11. března 2016 v 20:21 | Reagovat

[23]: Ďakujem, že si si prečítala môj komentár, v ktorom som na komentár číslo 20 reagovala. Och, ja zlý skaut!

26 Nachos s chili Nachos s chili | 21. března 2016 v 17:48 | Reagovat

.....úplne Ťa chápem ... -.-

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.